2020. Zdálo se, že to bude podle čísel magický rok. Zatím tak jeho začátek ale nevypadá. Střet Turecka a Sýrie, uprchlická krize, katastrofální požáry v Austrálii a to jsme si mysleli, že nic horšího nás nemůže potkat. Možná i proto Evropa sobecky nevěnovala moc pozornost tomu, co se už na přelomu roku dělo v Číně. Přeci je to tak daleko.

A teď jsme se přesvědčili, jak to bylo blízko. Příroda, matička Země, neviditelná ruka nad námi chcete-li, už to nevydržela a udeřila pěstí do stolu. Ne nadarmo ten zákeřný a tolik nenáviděný virus napadá plíce. Copak my neničíme už tak dlouho plíce našeho jediného domova?! Příroda tedy udeřila zpět, po svém a vůbec se s námi nemaže. Dala nám okusit naší vlastní medicíny.

Spousty vykácených lesů, vyhořelé celé pralesy, zamořené ovzduší a tisíce lidí teď umírají na zápal plic. Náhoda? Kdo ví.
Opravdu jsme to museli nechat zajít tak daleko, aby se nám dostalo tohoto obrovského „klepnutí přes prsty“? Abychom se konečně zastavili? Abychom se zase a znovu naučili pomáhat jeden druhému, táhnout za jeden provaz a nemyslet jen na sebe a svůj vlastní prospěch a zisk? Asi ano, asi jsme to opravdu potřebovali.

Pár dní staré záběry ukazují, že v Itálii se znovu objevují labutě a jsou vidět ryby v jinak zakalených benátských kanálech. Udělali jsme si z ráje na Zemi svoje vlastní peklo a teď nás to bude stát hodně sil, vše napravit. Dostaneme jako lidstvo ještě jednu šanci? Myslím, že ano. Věřme tomu a dělejme všechno proto, aby tentokrát nebyla promarněná.